Vory

Ještě k výčtu úspěchů a povolání Eduarda Ingriše: Působil také jako šéfdirigent národního symfonického orchestru v peruánské Limě. Natočil tři celovečerní filmy. Jeho fotografie otiskovaly prestižní časopisy jako Time a Life a po seznámení se se slavným norským badatelem Thorem Heyerdahlem přeplul na balzovém voru Pacifik. Přesto je tento výjimečný muž v Česku stále takřka neznámý.

Ve Svatojánských proudech

Eduard Ingriš se narodil v roce 1905. Na přání rodičů se zapsal ke studiu na přírodovědecké fakultě, tu však bez jejich vědomí opustil, aby se věnoval studiu hudby u profesorů Foerstera, Nováka a Křičky na Pražské konzervatoři. Záhy se prosadil jako talentovaný hudebník, skladatel a dirigent. Složil na šedesát operet (nejslavnější z nich – Rozmarné zrcadlo – měla 1600 repríz) a tisíc melodií. Byl kapelníkem a dirigentem téměř ve všech pražských operetních domech. Málokdo dnes ví, že je autorem proslulé trampské hymny Teskně hučí Niagara. Poprvé zazněla v podání mladičké Ljuby Hermannové v roce 1932 v operetní revue Trampské milování.

Poté, co složil svůj další velký šlágr – Když odejde děvče –, se Eduard Ingriš stal takřka přes noc majetným mužem a jedním z nejúspěšnějších autorů tehdejší populární hudby. Kromě hudby se však odjakživa věnoval také natáčení filmů. Začínal na své trampské chajdě u vltavských svatojánských proudů, točil tu rodinu, přátele i zdejší život.

Heyerdahl i Hemingway

Zlom v Ingrišově životě způsobila kniha německého dobrodruha Herberta Rittlingera Sjížděl jsem dravé řeky, kterou dostal v roce 1944 k Vánocům. „V Praze se denně popravovalo a jen v mé chatě ve svatojánských proudech byl ostrůvek klidu. Ta knížka způsobila, že jsem se téže noci rozhodl: skončí-li tato válka, otevřou-li se hranice a já to přežiji, vypravím se do končin, kde se lidé nezabíjejí a kde tisíce mil nepotkám živou duši,“ zapsal si tehdy do svého deníku. V předvečer štědrého dne roku 1947 svůj závazek naplnil a vydal se na dlouhou pouť, z níž se už nikdy neměl vrátit. Jeho cílem byla Jižní Amerika.

Během plavby přes oceán uchvátili Československo komunisté a jeho pas pozbyl platnosti. Samotný Ingriš se po mnoha útrapách dostal do Peru. Tady se záhy prosadil jako schopný fotograf a kameraman. Portrétoval mimo jiné tehdejšího peruánského prezidenta Manuela Pradu. V první polovině 50. let se spřátelil s výzkumníkem a mořeplavcem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit Norovu hypotézu, podle níž připluli Inkové do Polynésie na balzových vorech z Jižní ameriky. A zatímco první plavba na balzovém voru pojmenovaném Kantuta v roce 1954 skončila ve vodním víru, z něhož českého mořeplavce a hudebního skladatele na poslední chvíli zachránila americká vojenská loď, druhá Ingrišova výprava o čtyři roky později byla úspěšná.

Z dobrodružných expedic vznikl také barevný dokumentární film Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta. Díky první plavbě se o Ingrišovi dozvěděl i Ernest Hemingway a požádal ho o spolupráci při natáčení filmu Stařec a moře. Oba muži se spřátelili. V roce 1962 se Eduard Ingriš přestěhoval s manželkou Ninou, původem z Brna, do amerického South Lake Tahoe. vzápětí společně procestovali celé spojené státy i Kanadu. Po cestě pouštěli lidem Ingrišovy filmy. „Edoušek filmy stříhal a já k nim četla slovní doprovod. Za den jsme ujeli stovky mil naším náklaďákem, Edoušek za volantem a já vedle něj, s mapou v ruce. Když jsme dorazili na místo, museli jsme napřed postavit aparaturu. Opět jen my dva. Představení jsem zahájila úvodním slovem, po něm zahrál Edoušek kousek z Rachmaninova koncertu a přidal vlastní píseň o plavbě do Polynésie. Já jsem také často zpívala, na sobě jsem měla incký kroj, takže jsme byli opravdu úžasná dvojice,“ vzpomínala paní Nina. A hned dodala, že jakkoliv to pro někoho zní romanticky, pro ně to tehdy byl velmi tvrdý způsob obživy.

Tisíc kilo pozůstalosti

V roce 1979 se manželé nadobro usadili v South Lake Tahoe v Kalifornii, kde si Nina otevřela obchod se zdravou výživou. Jejich dům vyhledávali přátelé z řad českých krajanů a emigrantů, často zde zněl klavír a zpívaly se trampské písně. Dobrodružný život Eduarda Ingriše zaujal Josefa Škvoreckého v kanadském Torontu. Požádal českého dobrodruha – ale také pozoruhodného umělce – o sepsání pamětí. V té době byl však již Eduard Ingriš vážně nemocen, své paměti nestihl dokončit. Zemřel 12. ledna 1991 v nevadském Renu. „Edoušek stále věřil, že se do Čech vrátí. I když strávil celý život na druhé straně zeměkoule, byly pro něj Čechy vždycky jediným domovem,“ vypravuje Nina Ingrišová. Ta prožila v Americe dalších jedenáct let a roku 2002 se přestěhovala do České republiky.

Krátce před ní dorazila i vzácná zásilka – celkem 42 beden, tedy tisíc sto kilogramů fotografií, dokumentů, korespondence, knih, notového materiálu, negativů a filmů z pozůstalosti Eduarda Ingriše. O její podrobnou evidenci a převoz z Kalifornie do České republiky se zasloužil blízký přítel rodiny, cestovatel Miroslav Zikmund. Společně se Zikmundem a Hanzelkou se Ingriš vydal v roce 1949 do Jižní Ameriky. Urna s popelem Eduarda Ingriše je uložena v Památníku Antonína Dvořáka v rodných Zlonicích u Kladna.